16/08/18

18. srpna 2016 v 11:26 | yuu.
Už je to rok, vlastně 369 dní.

Dlouho jsem nepsala, nešlo to. Nemyslím si, že bych se měla nutit do psaní, když jsem zmatená a nevím, co chci říct a jak to chci říct. Cítím, že by to nebylo správně vyjádřené a že bych použila ta špatná slova, která by nedokázala vykreslit pravdivost situace a její atmosféru. To, co říkáme, píšeme a jak se vyjadřujeme, to všechno by mělo mít nějaký význam, mělo by to být plné a měl by z toho být cítit život. A proto nechci psát prázdnotu.

Chtěla jsme psát básně, každý den, dělat radost sobě i ostatním. Nemohla jsem najít svoji múzu. Byla pryč a místo ní přišel jen smutek a zoufalost a beznaděj. A ve všem tom černém, jsem neviděla to malé, zářící světélko, v podobě člověka, který mi byl stále na blízku a snažil se mi udělat radost. Já, nevědomky, jsem díky němu byla klidná. I když se dělo doma to, co se dělo. Byla jsem klidná. Dokázala jsem se smát vtipům. Dokázala jsem se bavit normálně, normálně pracovat, držet se a nebrečet, nerozpadnout se, tak, jak jsem zvyklá. Neschovala jsem se a přežila jsem.
Bylo to mírně šílené, nevěděla jsem jak se mám cítit. Protože jsem se tak nikdy necítila a byla jsem z toho opravdu nervózní, až moc. Nelíbilo se mi to. A zároveň část mne byla za to vděčná.
Tímto chci poděkovat Tobě, Tomášku můj, že jsi tady zůstal a pomohl. Nevím, jak bych to zvládla.

Asi je to ten důvod. Proč nemůžu psát. A proč psát mohu. Jsem melancholická a teď i sentimentální. Moje múza přichází v takových chvílích, moje múza odchází při hlubokém smutku. A tak to je..

Přijde mi smutné, že nedokážu psát ve chvílích, kdy jsem šťastná ( a není to tím, že když jsem šťastná, tak nemám čas? Nebo je to další výmluva? )

Teď se cítím šťastná. Ale jen trochu. Nechci, aby tenhle pocit zmizel, cítím v sobě klid, povinnosti, které musím udělat, beru jako doplnění do každodenního života, který by byl jinak nudný..

Jaké to vlastně je? Pochopit ostatní a zároveň se snažit o pochopení ostatních. Jak je můžeme chápat, když nedokážeme pochopit ani sebe sama. Nejsem náhodou my, to umění, to krásné, to šílené, to klidné umění, jež bychom měli obdivovat a nad nímž se rozplývat? Umění je život. To největší a nejcennější. My sami si ho malujeme, kreslíme, píšeme, skládáme.. jsme umělci. Jsme děti. Celý život se snažíme, aby nás měl někdo rád, aby nás pochopili. Nepochopí a to nevadí, smiřme se s tím a najděme nirvanu sobě samém. Je to děsivý paradox tohoto světa, který nás nutí obdivovat druhé, jejich světlem stíníme sami sebe a nevšímáme si našich duší a našich těl. Je to smutné. Tak toho nechte.
Všímejte si sebe, mějte se rádi, přestaňte se nenávidět a najděte lásku, nechte ji vyjít na povrch a dělejte radost ostatním a tím i sobě.

Potřebuju si pořídit korektora, jsem moc líná číst všechno po sobě a snažit se porozumět si. Moje myšlenky jsou na mě moc složité, rozeberte si je a vezměte si z nich jen to nejlepší.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama